Kytice z pověstí národních

Jednotlivé básně nevznikly jednorázově, ale na polovině z nich pracoval Erben od poloviny 30. let 19. stol. a postupně je uveřejňoval ve sbornících a časopisech. Byly to tyto: Polednice, Poklad, Svatební košile, Zlatý kolovrat, Štědrý den a Holoubek. Druhá polovina vznikla až bezprostředně před vydáním sbírky na počátku 50. let, kdy byl Erben jmenován pražským archivářem a konečně se tak zbavil existenčních problémů. Jednalo se o básně: Kytice, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Dceřina kletba a Věštkyně.

Sbírka vyšla počátkem února r. 1853 a obsahovala 12 lyricko-epických básní. Pod názvem Kytice z pověstí národních ji vytiskl a vydal v té době největší pražský nakladatel českých knih Jaroslav Pospíšil, jenž vydal řadu dalších Erbenových prací a 1855 i Babičku Boženy Němcové.

Druhé a poslední vydání, jež vyšlo ještě za Erbenova života, je z roku 1861. Obsahuje již definitivní počet třinácti básní, neboť mezi Vrbu a Dceřinu kletbu byla vsunuta nově složená balada Lilie. K nim Erben přiřadil oddíl Písní, soubor sedmnácti lyricko-epických básní, složených povětšinou v mladších letech. Z tohoto důvodu musel být změněn název sbírky na Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena.

Potřetí vyšla Kytice roku 1871, ale autor se jejího vydání již nedočkal, neboť zemřel na podzim předchozího roku. Stihl ji však ještě připravit redakčně do tisku, a tak toto vydání poslední ruky je pokládáno za její definitivní znění a většina nakladatelů z něj v dalších vydáních vycházela. Oproti předchozímu druhému vydání obsahuje již jen několik drobných úprav a vsuvek.

Sbírka se dočkala 168 knižních vydání, povětšinou podle 3. vydání z roku 1871.[1]

Kompozici sbírky naznačil autor v první stejnojmenné básni:

„Ve skrovnou já tě kytici zavážu

ozdobně stužkou ovinu …“

            Skrovnou kyticí myslel symetrickou kytici, svázanou - ovinutou do pomyslného kruhu z jednotlivých květů – pověstí, jak napovídá i původní název prvního vydání Kytice z pověstí národních (V době autora však měl název pověst širší význam než dnes a znamenal každé lidové vyprávění, tedy i pohádku, legendu nebo pověru).
Uspořádání básní není náhodné.

Antonín Grund se ve své monografii Karel Jaromír Erben z roku 1935 v 5. kapitole věnuje kompozici Kytice. Podle jeho názoru balady za sebou nenásledují chronologicky, ale jejich pořadí není náhodné. V první půli převládají balady starší, do druhé půle seskupil básník tvorbu novou, obě skupiny však spolu korespondují.

Již vstupní Kytice a závěrečná Věštkyně s posláním národně buditelským. Postupujeme-li ze začátku a z konce sbírky, stojí proti sobě Poklad a Dceřina kletba, obojí spojuje motiv mateřské viny. Proti Svatebním košilím stojí Vrba – „vampýrský“ námět v dvojím zpracování. Proti Polednici Vodník, oba běsi, nepřátelští člověku, Zlatý kolovrat a Záhořovo lože poutá obdoba pohádkového žánru. Z této pravidelné souvztažnosti látkové a žánrové vymykají se zbylé dvě básně ve středu sbírky, Štědrý den a Holoubek. Erbenovi nebylo dopřáno provést původní záměr, aby se Kytice místo ze dvanácti skládala ze třinácti básní, jimž by Holoubek tvořil přirozený střed. Tou třináctou skladbou měla být balada Svatojánská noc, která však zůstala v náčrtcích nedokončena. Potřebu doplnit sbírku o třináctou báseň pociťoval Erben již při druhém vydání. Avšak způsob, jakým básník umístil Lilii ve sbírce, nebyl zcela šťastný. Zařadil ji mezi Vrbu a Dceřinu kletbu a porušil tak pěkný architektonický plán svěžího prvního vydání.

Antonín Grund se domnívá, že tímto zařazením trpí obě dvě balady, jelikož mají stejný námět.

            Balady se z větší části opírají o naivně mytologické představy s dominantou mravního ponaučení, hlavně trestu a pokání za spáchané viny. Hlavním tématem sbírky je porušení daného řádu, za kterým následuje trest, který lze odvrátit nebo zmírnit pokáním. Například v básni Poklad matka pro zlato zapomíná na dítě, ale jelikož se celý rok modlí a nemyslí na nic jiného než na dítě, je jí po roce navráceno, zlato se změní v prach. Ve Vodníkovi dívka neposlechne a jde na jezero, stihne ji trest, však umírněný. Podruhé se však proviní, jelikož přetrhne důležitější pouto mezi dítětem a sebou, aby navštívila svou matku. Za toto provinění jí stihne krutější trest. Dále v Lilii matka chlapce upřednostňuje své mateřské pouto se synem, i když pro něho je důležitější pouto s novou ženou. Například v Polednici se matka proviní, protože se nevěnuje dítěti a chce, aby se samo zabavilo, a potom se ho snaží zastrašit nadpřirozenými silami. Přímo z lidového podání, patrně však z polského zápisu s použitím i textů českých čerpal Erben látku k básni Záhořovo lože. Dějovým jádrem je zde příběh kajícího hříšníka Záhoře, ukrutného zbojníka; hříšník se dal na pokání a dosáhl po dlouhém odříkání božího odpuštění za všechny své viny. V Štědrém večeru se dívky provinily proti řádu, že chtěly dovědět budoucnost. Ve Svatebních košilích se dívka proviní, protože si neváží daru života a nechce bez milého žít. V dalším typu básní jsou neobvyklé události vzaty za námětový základ a ten je pak více nebo méně samostatně básnicky ztvárněn. Tak je tomu např. v baladických básní Holoubek – Vražedkyně manžela pod tíhou výčitek svědomí sama volí smrt. A Dceřina kletba – Zrazená milenka zabije vlastní dítě a chystá se podstoupit zákonitý trest. Záhořovo lože a Zlatý kolovrat mají pohádkový námět a u Zlatého kolovratu se inspiroval Boženou Němcovou. Básně Kytice, charakteristika sbírky ve verších a Věštkyně, která obsahuje pohledy do budoucnosti národa, se vymykají obvyklým motivům, spojuje je motiv národní a buditelský.

Erben vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Všechny skladby kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. Z devíti dětí Erbenovy matky zemřelo sedm v nejútlejším věku na psotník. Domnívám se tedy, že její tragický osud mohl mít vliv na motiv mateřství a hledání ztraceného dítěte v baladách.

Josef Polák ve své knize Kytice nevadnoucí nazval K. J. Erbena básníkem mateřství. „Myšlenka mateřství byla přímo součástí Erbenovy bytosti, prostupovala celou jeho osobnost, myšlení, způsob vyjadřování, mateřství je námětem dobré poloviny básní v jeho Kytici a odráží se i v Erbenově básnickém jazyku. Místo čtenářka píše Erben dcera mateřina, místo čtenáře má některého syna. Štědrovečerní noc je mu matkou všech nocí, neboť plodí divy.“, „Ach ty štědrý večere, noci divoplodné! – Nastala půlnoc, všech nocí máti, půlnoc po štědrém večeru“.

Proto ve Svatebních košilích panna po výkřicích „Bože svatý! – Spas duši, Kriste Ježíši!“ Zachrání jí až třetí úzkostný výkřik „Marie panno, Marie, matko milosti!“.“[2]

Vojtěch Jirát se ve své kritice Erben čili Majestát zákona příležitostně dotýká jednotlivých básní, ale pouze proto, aby zdůvodnil celkový rozbor tohoto díla.

Jirát zasazuje Erbenovu osobnost do širších dobových souvislostí a rozebírá vlivy jeho těsných předchůdců romantiků: Máchy, Čelakovského, Goetha. Současně, ale poukazuje na jeho víru ve vyšší morální zákon, což ho odlišuje od subjektivismu těchto romantiků.  Typické pro toto období je propojení pohanských a křesťanských představ: Nadpřirozené bytosti, jako vodník, polednice, umrlec a vedle toho panna Maria. Porušení řádu je trestáno, nadpřirozené síly nemají absolutní moc nad člověkem, ale mnohdy mu dokonce podléhají.

Erben čili majestát zákona končí citátem z Kytice, který pokládá za signifikantní pro celé dílo: „Zákon nezbytný ve všem světě stojí a vše tu svůj zaplatí dluh.“.[3]

Erben ve své sbírce užívá stručný a názorný popis osob, např. v Polednici: „… malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba…“; nebo ve Zlatém kolovratu „… vyšla babice kost a kůže…“ Dále úsporné a názorné líčení krajiny jedním veršem, např. „Okolo lesa pole lán…“ nebo „… okolo hřbitova cesta úvozová…“. Jeho vyjadřování je hutné a zkratkovité. Děj má prudký spád, např. „Knížky vzal a zahodil a byli skokem deset mil …“. Rým užívá autor povětšinou sdružený, dále také střídavý a přerývaný. V díle se objevuje zvukomalba: „Podle skal, zatleskal“. Autor také hojně využívá citoslovcí, např. „Hola hej, otevřete mi dveře…“; „Ho ho, panáčku …“.

            Miroslav Červenka se ve svém článku Veršované systémy v Erbenově Kytici v časopise Česká literatura 1967, pokusil vysvětlit a doplnit spor o verš v Erbenově Kytici. Spor o zařazení jednotlivých veršů v básních k systému sylabotónickému, sylabickému nebo tónickému. Uvedl zásadní kritéria, podle kterých se rozhoduje, kam se verš zařadí. Dále také srovnával Erbenovu Kytici s dalšími autory, jako například s Františkem Ladislavem Čelakovským a Karlem Hynkem Máchou.

            Nakonec došel k závěru, že v Erbenově sbírce Kytice je nejčastěji používám verš sylabotónický a sylabický.

            Karel Horálek se ve své studii Základy slovanské metriky v kapitole Verš Erbenovy Kytice též zabývá veršovými systémy v této sbírce. Pomohl ustálit názor, že se Erben přidržoval ve většině básní Kytice zásad sylabotónismu, ale v zastřené podobě. Princip kladení přízvuku na těžké doby metra se tu neuplatňuje důsledně, v podobě rytmické konstanty, ale jen jako tendence. Jednotlivé básně Kytice se po této stránce různí, v některých případech je i slabičná osnova uvolněna. Hlavně v Záhořově loži.

            Z tohoto pojetí vychází také Jiří Levý v článku Verš české lidové poezie a jejích ohlasů v časopise Slávie z roku 1962. On však navrhuje terminologické zjednodušení. Chce verš básní s tendencí k sylabotónismu nazývat prostě sylabický. Doporučuje tedy při popisu Erbenova verše vycházet jen z tzv. rytmických konstant, zřetel k tendencím považuje za zanedbatelný.

            Karel Horálek se však domnívá, že tento zjednodušující postup není správný z hlediska zásadního ani z hlediska potřeb pedagogické praxe.

            Například v básni Lilie, která se vyznačuje sylabotónismem důsledným. Levý se prý ve svém článku zmiňuje o Lilii dvakrát. Nejprve na ní ukazuje vlastnosti českého sylabického verše a podruhé na jiné sloce ukazuje „rytmický řád“ celé sbírky. A charakterizuje jej jako desítislabičný verš, který tíhne k tradičnímu pětistopovému jambu. A v některých verších vybočí z rytmu a konstantou zůstává frázování jako organizační řád sylabického verše. Horálek k tomu dodává, že záleží na frázování. Právě na těchto příkladech, které Levý uvedl je zřejmé, že je nepravidelnost v přízvuku způsobena odchylným frázováním.

BALADA

Balada je zařazována do žánrů lyrickoepických. Její vznik je spojován s orálním typem literatury, její rozkvět (který měl po řadu století vzrůstající tendenci) začíná ve 12. století. V rámci obou základních literárních druhů (lyrika a epika) podléhala balada takovým změnám, jakým podléhaly základní literární druhy.

Baladu definujeme jako báseň nebo píseň s ponurýma spádným dějem, pro kterou je typická hrůznost a pochmurnost. Její děj je vyprávěn úsečně, bez epické šíře. Užívá mnoho dialogů. A má tragické zakončení. Dělíme ji na dva druhy: baladu sociální a baladu fantastickou. Fantastické se soustřeďují na tragické střetnutí postavy s démonickými silami. Sociální spíše na sílu společensko-mravní. Bývá také výstižně charakterizována jako „tragédie vypravovaná ve formě písně“, spojující všechny tři druhý básnické – epiku, lyriku i drama – v jedné formě.

Balada prodělala v závislosti na době a národních tradicích četné změny. Původně toto slovo označovalo lidové taneční písně milostného rázu, na jejichž základě se pak vyvinuly strofické formy balady.

            K nejstarším typům národních balad řadíme baladu francouzskou a dále jí hodně podobná balada italská.

S baladou se v české literatuře výrazněji spojoval odkaz lidového představového světa, a tedy také fantastika, nadpřirozené a mýtus. Tragičnost dlouho nebyla považována za nutnou složku balady a označení „veselá balada“ (tak například Karel Havlíček Borovský nazýval svého Krále Lávru) nebylo zpočátku označením protismyslovým.

Josef Jungmann, který první v českém kontextu balada definoval a nastínil možnost jejího odlišení od romance, charakterizoval baladu jako „fantastickou romanci“ (a dodává – „jest buď opravdová, buď veselá“) či jinými slovy jako „fantastickou báseň lyricko-epickou“.[4]

VÝVOJ ČESKÉ BALADY

Českou baladu dělíme na dvě základní, a to baladu lidovou a umělou. Zdrojem balad umělých byly právě balady lidové. Za významnou českou lidovou baladou je považována balada Sestra Travička či Osiřelo dítě. Nejznámější baladou umělou je Toman a lesní panna ze sbírky F. L. Čelakovského Ohlas písní českých. Je tu zachycena síla velké vášnivé lásky a jedná se o první českou baladu evropské úrovně.

Prvopočátky československé lidové balady spadají do 1. polovin 18. století, kdežto balada umělá začala u nás býti pěstována teprve v poslední třetině téhož století. Naše prostonárodní balady pohybují se sice v úzkém okruhu myšlenkovém a citovém, ale vynikají za to hloubkou ideovou i silou procítění.    

Vznik české balady umělé spadá do doby osvícenské, kdy první básně toho druhu skládali:  Šebestián Hněvkovský (Vnislav a Běla), Vojtěch Nejedlý, František Bohumil Štěpnička a Josef Jungmann, Pavel Josef Šafařík, později František Ladislav Čelakovský a Karel Jaromír Erben, kteří baladu obrodili čistým zdrojem písně prostonárodní i lidové pohádky a báje. Balada již nebyla výhradně snůškou neuvěřitelných příšerných příběhů, nýbrž stávala se čím dále, tím více tlumočnicí a vykladatelkou osudových vztahů člověka k přírodě a k člověku, zdůrazňovala více tragičnost podstaty lidského bytí a stávala se subjektivnější, lyričtější, hlubší. Dalším autorem byl Josef Jaroslav Kalina, který napsal balady Hadrnice, Jeník, Odvod a Kšaft.

Balady v tradičním tvaru a významu u nás psal Karel Jaromír Erben. Jeho Kytice z pověstí národních je od tradice české balady zcela neodmyslitelná. Erben se ve svých klasických baladách soustředí především na porušení pevně stanoveného řádu, za které přichází neúprosný trest, dále také na mezilidské vztahy, hlavně mezi matkou a dítětem, dále pak také na milenecké vztahy. Poukazuje tu na obraz dávných lidových představ a lidového názoru na život a životní úděl člověka. Převažují tu básně lyricko-epické, především forma lidových balad, ale najdeme zde i jiné druhy lidové epiky, např. pohádka (Zlatý kolovrat), pověst (Věštkyně) nebo legenda (Záhořovo lože). Hlavním látkovým zdrojem Erbenova díla jsou české báje.

Balady zastávají důležité místo také v tvorbě Jana Nerudy, který ve své sbírce Balady a romance postupoval neobvykle. Některé básně, které obsahem odpovídaly spíše romanci, nazýval baladami a naopak. Neruda balady a romance mění v lyricko-epické básně úvahového či dějového významu, opustil tradiční nadpřirozené bytosti, více se drží motivů ze života, zabývá se myšlenkami jak vyslovit starými formami postoje mladého člověka ke světu.

Duch Jana Nerudy žije ještě v baladách Josefa Václava Sládka, oddaného žáka Nerudy v oboru balady. Vývoj poezie baladické pokročil v Sládkových výtvorech toho druhu tím, že v nich nalézáme větší plnost výrazu a života.

Jaroslav Vrchlický rozšířil znamenitě látkový okruh balady a dodal jí namnoze zvláštní pružnosti po stránce formy vnější i vnitřní. Motivy, které baladicky zpracovává, jsou nesčetné, historické, bájeslovné, všelidské, sociální, a forma, do níž balady své odívá, jsou nejpestřejší.

Proti romantické škole Vrchlického nastala počátkem let devadesátých přičiněním Josefa Svatopluka Machara realistická reakce. Mezi baladická díla Machara se řadí: V noci prvního máje, Slunečnice, Krajina palestinská, Balada ze Španěl, Drama sehrané pohledy a Zde kvetou růže. Baladikové, na které je zde nutno poukázat, jsou vedle Machara: František Táborský (Vojna), Josef Merhaut (Balada fatalistická) a Karel Scheinpflug (Pohádka o krysaři). Machar i ti, kteří s ním nazírali souhlasně, vyhýbali se ve své tvorbě důsledně námětům fantastickým a uvíjeli své skladby z bídy sociální nebo z tragiky lidské.

Zásluhou Macharovou dostalo se české baladě odstínu: oriničnosti a sarkasmu. V popředí nového hnutí literárního 90. let stáli Antonín Sova, Otokar Březina a Jiří Karásek ze Lvovic. Antonín Sova posunul českou baladu o stupeň vývoje dále: dodal jí sugestivní, vše podmaňující osudovosti, štvoucí člověka do zmaru, čímž prohloubil tradiční baladu psychologicky. V intonaci je blízký Erbenovi. Jeho baladická tvorba je: Balada o „Vývrati“, Balada galantní toulky, Manželství, Balada o krásné židovce a Báseň o knězi, vojínu, karateli a katu zároveň.

Z dosti četných epigonů Růžena Jesenská, autorka Balady a Balady o mračnu, psala zprvu balady pod vlivem plodů lidových a balada Vrchlického, později však přiklonila se tím více k mistru školy symbolicko-dekadentní.

Karel Hlaváček, který napsal Mstivou Kantilénu XI., psal spíše balady chmurně pohádkového půvabu, byly více lyrické, než dramatické.

Příbuzné rysy s Hlaváčkem jeví Jan Opolský, jeho baladické dílo Kuropění, jenž symbolizuje svými drobnými kusy baladickými stavy své zraněné duše, jenže živel dekorativní vítězí nad prvky ideovými, i on tedy přispívá k zlyričtění balady. Rovněž Emanuel Lešehrad a Josef Šimánek vnášejí do balady více náladovosti a vůbec lyrismu. Karel Babánek (Balada jarní noci) tíhne v baladické formě k sentimentalitě a roztoužení.

Odpůrci ilusionismu zmíněných básníků byli: Vladimír Houdek, Stanislav Kostka Neumann (Vdova z Efesu), Viktor Dyk (Ah, jak je smutné bledý markrabí!, Milá sedmi loupežníků zpívá a Kupec hrůzy) a Josef Holý (Balada z továrny a Kadeř. Jako v ostatní své tvorbě, jeví se S. K. Neumann i na poli baladickém duchem vášnivým, temperamentním a nezkrotným. Jeho svět baladický dýchá osudovým cynismem. Viktor Dyk, vášnivý ironik a sarkastický posmívač citových vznětů cizích i vlastních, skeptik a pesimista, jeho balady bývají zpravidla skvěle pointovány. Josef Holý psal balady sociální a lidské, vyznačovaly se drsností, ba přímo hrubostí.

V katolické moderně se úspěšně pokusili František Leubner (Černokněžník a Havrani) a Xaver Dvořák (Smrt sv. Pavla) o nový žánr balady legendární.

Sbírka básníka Petra Bezruče Slezské písně (1909) se formovala po dlouhá léta. Autor se ve verších, tvořících jádro díla, stylizuje do postavy lidového barda a jménem lidu protestuje proti sociálnímu a národnostnímu útlaku ve Slezsku. Nejvíce působivé jsou baladické skladby, v nichž se naléhavost násobí zkratkovitě a dramaticky vyjádřeným
konkrétním osudem, například v básních Maryčka Magdónova, Kantor Halfar, Bernard Žár, Markýz Géro a Krásné Pole. Bezručovy balady vyrůstají z konkrétní životní reality.

Dalším autorem je Jiří Wolker a jeho balady ve sbírce Těžká hodina: Balada o nenarozeném dítěti, Balada o ženě, bohu a muži, Balada o snu, Balada z nemocnice, Balada o očích topičových a Balada o námořníku. Námětem Wolkerových balad je bída, utrpení a život v proletariátu.

Jakýmsi přechodem k mladé generaci tvoří Jan z Wojkowicz, autor baladické básně Noční milenec. Tento zprvu zaujatý sensitiv, později horlivý pěstitel filosofické reflexe, přepodstatňuje baladu erbenovskou v baladu alegotricko-metafyzickou. I on přispívá k zlyričtění balady.

POUŽITÁ LITERATURA:

BENEŠ, Bohuslav. O životě písně v lidové tradici: Oldřich Sirovátka. K variabilitě balady.

BÍLKOVÁ, Eva. Kytice v nás. Jičín: Městská knihovna, 2003

DVOŘÁK, Karel. Mezi folklórem a literaturou. Praha: Karolinum, 1994.

ERBEN, Karel Jaromír. Kytice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959.

ERBEN, Karel Jaromír. Znění zlatého zvonu. uspořádal Karel Dvořák. Praha: Československý spisovatel, 1986.

GRUND, Antonín. Karel Jaromír Erben: Monografie. Praha: Melantrich, 1949.

HORÁLEK, Karel. Studie o populární literatuře českého obrození: Folklórní základy Erbenovy básnické tvorby. Praha: Československý spisovatel, 1990.

HORÁLEK, Karel. Základy slovanské metriky. Praha. Státní pedagog. nakladatelství, 1977.

JIRÁT, Vojtěch. Uprostřed století: Erben, čili Majestát zákona. Praha: Václav Petr, 1948.

JUNGMANN, Josef. Slovesnost. Praha, 1845.

KOLEKTIV AUTORŮ. Poetika české meziválečné literatury. Praha: Československý spisovatel, 1987.

KOLEKTIV AUTORŮ. Slávie, časopis pro slovanskou filologii. Praha: Československá akademie věd slovanský ústav, 1962.

KRÁLÍK, Oldřich. Osvobozená slova: K poetice balady. Praha: Torst, 1995.

MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004.

NEJEDLÁ, Jaromíra. Balada v proměně doby. Praha: Československý spisovatel, 1989.

NOVÁK, Viktor, Dr. Česká balada ve druhé polovici devatenáctého století. Praha: Nakladatel F. Topič, 1931.

NOVÁK, Viktor, Dr. Česká balada doby nejnovější. Praha: Nakladatel F. Topič, 1929.

Proměna balad v lyrické písni. Brno. Univerzita J. E. Purkyně, 1973.

POLÁK, Josef. Kytice nevadnoucí. Praha: Práce, 1949.

VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha a Brno: Ústav pro č. a svět. lit. ČSAV, 1977.

BIBLIOGRAFIE:

BECHYŇOVÁ, Věra. Vypravěčské postupy Erbenových balad. Česká literatura, 1971.

ČERVENKA, Miroslav. Veršové systémy v Erbenově Kytici. Česká literatura, 1967.

Červenka, Miroslav a kol.: Slovník básnických knih. Československý spisovatel, 1990.

DOLANSKÝ, Julius. Karel Jaromír Erben. Praha: Melantrich, 1970.

FISCHER, Otokar. K české a německé baladice. Listy  filologické, 1929.

HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: ČS, 1977.

KOCOUREK, František. Balady a romance v českém písemnictví. Praha, 1911.

KUNCOVÁ, Julie: Kytice Karla Jaromíra Erbena. Státní knihovna, 1962.

MÁCHAL, Jaroslav. Nákres slovanského bájesloví. Praha, 1898

SCHULZ, F. Česká balada a romance. Osvěta, 1877.

SIROVÁTKA, Ondřej. Česká lidová slovesnost a její  mezinárodní vztahy. Praha, 1967.

VÁCLAVEK, Bedřich. Písemnictví a lidová tradice. Olomouc. 1938