Divadlo Járy Cimrmana - Záskok
1 Divadlo Járy Cimrmana
1.1 Úvod seminární práce
V této seminární práci se zabývám Divadlem Járy Cimrmana. Nejprve se pokusím vystihnout poetiku tohoto divadla všeobecně a poté podrobněji rozeberu hru Záskok.
1.2 Vznik divadla
První hra Akt měla premiéru 19. června 1967. Myšlenku založit Divadlo Járy Cimrmana pojal Jiří Šebánek a s nápadem se svěřil Miloni Čepelkovi, Ladislavu Smoljakovi a Zdeňku Svěrákovi. Poprvé se postava Járy Cimrmana neobjevila v divadle, nýbrž v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka. Představa o první hře byla z počátku poněkud jiná.[1] Tvůrci totiž nestihli vymyslet scénář pro celovečerní hru, doplnili ji seminářem o životě a díle českého velikána Járy Cimrmana. Seminář měl úspěch, a tak byly podobné semináře připojovány i k dalším hrám. V letech 1967 až 2011 zinscenovalo divadlo šestnáct her.
1.3 Poetika Divadla Járy Cimrmana
Divadlo se zrodilo v době třetí fáze postmoderny, která na něj samozřejmě působila. V této době se nově formovaly vztahy mezi tvůrcem a příjemcem, vědou a uměním a rovněž mezi pokleslou a vysokou formou umění. Umělci se často pohybovali v obou rovinách.[2]
Často se zveřejňoval samotný proces utváření literárního či uměleckého díla.[3] Vznikaly tedy romány o psaní románu, rozbory nalezených textů či drama o premiéře divadelní hry, jak je tomu ve hře Záskok. Z těchto principů vyplynuly i tvůrčí postupy, kterými se umělci řídili.
1.3.1 Humor
Humor se v Divadle Járy Cimrmana (dále jen DJC) vyjadřoval několika prostředky: černým a absurdním humorem, ironií, karikaturou, groteskou, satirou, situační a jazykovou komikou a hříčkami. Tento typ humoru není určený pro každého, je nutné znát určité literární, historické či vědecké kontexty. Humor je tedy intelektuální a neporozumí mu každý. Texty DJC mají několik vrstev. Snaží se balancovat mezi zábavou hospodskou a intelektuální. Přechody mezi vrstvami jsou nečekané. Lze je však předpovědět, pokud divák zná původní texty, žánrové formy, normy, kompoziční postupy a výrazové prostředky tohoto souboru.
V prvním plánu byly hry DJC parodií na učenou hloupost, dogmatiku sofizmat a jednotlivé dramatické žánry, současně však přinášela mnohovrstevnatý humor, pohybující se od nezávazného nonsensu přes provokativní hru s tradičními národními stereotypy až po prvky alegorické satiry na mechanismy byrokratického a policejního státu.[4]
Protagonisté vycházejí z literárních žánrů: pohádky (Dlouhý, Široký a Krátkozraký), opery (Cimrman v říši hudby), operety (Hospoda Na Mýtince), mýtu (Blaník), cestopisy (Afrika, Dobytí severního pólu), libreta (V chaloupky stínu, Úspěch českého inženýra v Indii) divadelní a rozhlasové hry (Tma jako v pytli, Posel z Lyptákova, Záskok, Švestka, České nebe, Lijavec a Němý Bobeš). Často pracují i s pokleslými formami umění, například detektivkou (Vražda v salonním cupé), dobrodružným románem (Dobytí severního pólu), loutkovým divadlem (Blaník: Nevěřící vlasák).[5]
Vysmívají se zažitým, doposud uznávaným událostem, například historickým a politickým (Blaník). Komicky ztvárnili i školní prostředí (Vyšetřování ztráty třídní knihy). Vtipně nahlížejí i na některá divadelní, prozaická či hudební díla. (Záskok, Cimrman v říši hudby). Demytizují, ale zároveň mystifikují v oblastech národních dějin, literatury[6], hudby, zdravotnictví, divadla a dalších. Komicky nahlížejí na známé a významné postavy z našich dějin a nově vymezují českou národní povahu.
Svými naoko vědeckými a zasvěcenými přednáškami ironizují vědu a její styl. Pro toto divadlo jsou typické kontrasty: vysoké a nízké styly, odbornost a uměleckost i výběr postav je kontrastní. DJC kombinuje prvky vyprávěného divadla s mystifikací.
1.3.2 Jazykové a vypravěčské prostředky
Jak už bylo řečeno, protagonisté DJC používají k vyjádření humoru jazykovou komiku a hříčky. Pracují s významy slov a dvojsmysly, spojují nevhodná či neslučitelná slova, vyhrocují výstupy či opakují narážky, používají nečekaná slovní a větná spojení. DJC kombinuje prvky vyprávěného divadla a mystifikaci nesenou fiktivní postavou českého génia.
Typicky pojmenovávají i postavy. Vybírají jména podle literárního žánru, který hrají. Postavy pojmenovávají většinou apelativem, protože pro DJC není důležitá individualizace postav (pocestný, král, manželka, dědeček, učitel, hostinský, rada, …), své postavy ale pojmenovávají i vlastními jmény, a to několika principy: odvozují je od apelativ (Jeskyňka), drží se původního žánru (Zlatovláska, děd Vševěd), vypůjčují si jména z jiných žánrů (Bobeš), avšak vidí v tom novou etymologii, inspirují se známými osobnostmi (Ferdinand von Zeppelin, Konrád Henlein, Varel Frištenský, Krišna, Karel Infeld Prácheňský), vytvořejí jmena podle starých a osvědčených modelů (Veverka z Bítýšky, rytíř Smyl Flek z Nohavic, Šlupka z Děla).[7]
Vlastní jména jako pojmenování postav, událostí a míst mají většinou úlohu znehodnocující. Snaží se demytizovat například některé politické či historické události, či známé osobnosti. Například ve hře Blaník jsou rytíři pojmenováni vtipnými jmény, což je zesměšňuje (Smyl Flek z Nohavic, Hynek z Michle, Veverka z Bítýšky, hajný Sodomka). Stejným principem pojmenovávají i událostí a věcí (vědecká konference v Uhříněvsi, cukrovar v Dymokurech, kronika města Kopidlno).
Komicky také vyznívají familiérní oslovení v dopisech, v semináři hry Blaník „Lojzo, …“ v dopise Aloisu Jiráskovi či v dopise Ladislavu Stroupežnickému ve hře Záskok „Milý Láďo, proč mi si ještě netykáme, ty stará vojno, …“.
V dnešní době je Divadlo Járy Cimrmana velmi oblíbené, stále si nachází nové diváky mezi mladou generací. Mnohé hry přešly do obecného povědomí a okřídlené citace z nich se staly součástí mluveného jazyka.
1.3.3 Kompozice představení
Každé představení DJC je rozděleno na dvě části. V první polovině prezentují Cimrmanologové pseudovědecké přednášky, které se skládají z několika odborných referátů, jež pojí podobné téma, a druhá polovina představení prezentuje naivní výsledky Cimrmanových divadelních, uměleckých, vědeckých a dalších aktivit.
1.3.4 Postava Járy Cimrmana
Jára Cimrman je smyšlená postava, což divákům v začátcích nebylo zřejmé. Základním kamenem DJC byla mystifikace. Cimrman je univerzální český genius, který se prosadil v mnoha oborech. Proslavil se v divadle, literatuře, lékařství, kriminalistice, školství, sportu, cestování, filozofii, historii a dalších oblastech. Za svého života se nedočkal uznání. Až po objevení jeho pozůstalosti byla veřejnost seznámena s tímto „géniem“.
Cimrman nikdy nežil jako jedinečná fyzická osoba, nebyl nikdy tvořen ani jako organická literární postava, ba ani jako ideologický konstrukt. Jára Cimrman je šifra, razítko, firma, krycí jméno. Poskytl svým dvěma autorům falešnou totožnost, ukryl jejich tváře pod jedním plnovousem.[8]
2 Záskok: hra o nešťastné premiéře hry Vlasta
2.1 Základní informace
Tato hra měla premiéru 27. března 1994. Skládá se netradičně ze tří částí: obvyklého semináře plného mystifikujících referátů o českém velikánovi, předehry (představení Prácheňského a část zkoušky hry Vlasta) a samotné premiéry hry Vlasta, jak už napovídá podtitul. Jde o princip divadla na divadle, ten je naznačen už v podtitulu hry, ale také netradičně v semináři ukázkami, nejprve předělávkou Hamleta a potom v rozhlasové hře Tma jako v pytli.
Záskok je typická hra pro DJC, protože její tvůrci a herci se rádi stylizují do role ochotníků, neboli neprofesionálních divadelníků. Zdeněk Svěrák sám v semináři utrousil: Dalším charakteristickým znakem Cimrmanovy družiny byl značný počet netalentovaných herců. Této tradici zůstáváme věrni i my. Základním znakem jejich poetiky je nestylizovaný projev. Záskok je hned od začátku typická cimrmanovská hra.
2.2 Seminář
Představení začíná úvodním seminářem, který se skládá z několika odborných referátů, jak je pro DJC příznačné. Cimrman je v nich představen jako principál kočovné divadelní společnosti Lipany, s kterou putoval od štace ke štaci. Kromě her vlastních nabízel publiku i díla českých a světových klasiků. Po několika negativních zkušenostech se rozhodl věnovat autorům buď zahraničním, či bezpečně mrtvým. Měl totiž konflikt s Ladislavem Stroupežnickým, kterému se nelíbilo, že sehrál jeho furianty ve třech lidech.
Diváci se dovídají o dramatické tvorbě českého génia, skutečnosti jsou dokládány pomocí citátů z místní kroniky či z korespondence a zápisků jeho kolegů.
Komické situace navodili tvůrci hlavně pomocí malého počtu Cimrmanových kolegů v divadelním souboru, který vynikal také značným počtem netalentovaných herců. V souvislosti s útěkem herců a jejich následným nedostatkem je vyjmenováno několik her, které Cimrman přepracoval, protože se mu nedostávalo herců. Například: Ibsenova Nora (Nor), Stroupežnického Naši furianti (sehrál je ve třech lidech), Čechovovi Tři sestry (snížil počet sester na jednu), arabskou pohádku Alibaba a čtyřicet loupežníků (úspěšně uváděl pod názvem Alibaba samotář) nebo Shakespearova Hamleta (bez Hamleta). Od diváků cimrmanologové očekávají, že znají tato díla, tudíž porozumí změnám ve scénáři a v obsazení.
V souvislosti s divadelní činností jsou zmiňováni další osobnosti literární a dramatické scény, například Ladislav Stroupežnický, se kterým vedl Cimrman spor a dopisoval si s ním. Vzpomínka patří i Cimrmanovu kolegovi z divadelní společnosti, všestrannému Otu Plkovi, který bral všechny své role tak vážně, že ani nežil svůj vlastní život (Maryša, revizor, Švanda Dudák). Když hrál Ota Plk Maryšu, jeho kolegové se báli s ním po představení zajít na kávu. Tyto problémy skončily, když se přestěhoval do role Švandy Dudáka. Nebo když ztvárňoval na jevišti Gogolova revizora, setkali se s ním spoluhráči až při zpáteční cestě, když jim ve vlaku kontroloval jízdenky.
Cimrman se zabývá maličkostmi na úkor důležitých věcí, např. poznámka Stroupežnického o Roudnici, jako důkaz o nepřijatelnosti hry Čechové na Řípu.
Komické jsou i dobové ohlasy na Cimrmanovy předělávky českých i zahraničních klasiků, ale i jeho vlastní hry. Například jeho úprava Hamleta nenadchla publikum ne kvůli její infantilnosti, ale proto, že Cimrman neodhadl úroveň svého publika, které mu věří až příliš. Rozhlasová scénka Tma jako v pytli byla stažena kvůli paní Křižíkové, která si to přála, ne proto, že byla primitivní.
Velmi propracovaná a komická je Cimrmanova korespondence s již zmiňovaným Ladislavem Stroupežnickým. Diváci se díky ní dovídají o Cimrmanově hře Čechové na Řípu (později Čechové na řípu), kterou Stroupežnický Cimrmanovi doslova strhal a smetl ze stolu. Jára Cimrman to ovšem nevzdával a svoji hru stále obhajoval a nedbal Stroupežnického výtek a doporučení, že se má věnovat jiné činnosti než divadelní. Imaginární génius dokonce Stroupežnickému posílal své hry pod dalšími jmény: Adalbert Kolínský a Eliška Kutnohorská. Cimrman v dopise používá nevšední metaforu, v které přirovnává svůj zapomenutý rukopis hry Čechové na Řípu k pohřbenému Janu Žižkovi v Čáslavi. Nápad s příchodem čtyř praotců (praotec Čech, praotec Žid, praotec Cikán, praotec Němec) na horu Říp je sice absurdní a směšný, ale pro potřeby DJC jde o velmi povedenou mystifikaci a ironii, která je podložená mnoha argumenty. Například, že Cimrman vítá ve svém divadle i potomky jiných praotců a nikoho nediskriminuje, nebo že jeho přejmenování hry na Čechové na řípu přivedlo tamější cukrovar k úspěchu. Omluvil se jen za použití Roudnice, která v té době nebyla, což je nepatrný detail, ale Cimrman mu přikládá velký význam, uznává, že je to „kravina“, což je vulgarismus a do kultivovaného dopisu se příliš nehodí. Použití neočekávaných slovních spojení je typický znak poetiky DJC.
2.2.1 Jazyková komika a hříčky
Slovní hříčku nalezneme hned v úvodu semináře, kdy Miloň Čepelka vypráví „kusá svědectví“ pamětníků: Pokud Cimrman uváděl hru vlastní, počítal s tím, že jeho soubor je omezený. Zde jde o dvojsmysl, který jistě neunikne nikomu. Hra se slovy je patrná i dalším odstavci Čepelkova referátu, kdy Cimrman na odchodu ze soudní síně zvolal Vaši Naši furianti mi můžou být ukradení! Komiky je zde dosaženo pomocí dvou obdobných zájmen stojících vedle sebe.
Další slovní hry jsou patrné u hry Čechové na Řípu, dvojsmysl hora Říp a řípa jako zelenina v souvislosti s cukrovarem (Čechová na řípu x Čechové na Řípu), dále v zapojování nevhodných slov do slovních spojení (upřímné skleněné oko, ráčkuje jako vejce vejci – nevhodně užitá sousloví) ve hře Vlasta.
Ve hře nalezneme spisovný i nespisovný český jazyk (nějakej, užvaněnej, malej, seš, sousedovic, druhej, každej), zřídka se objevují i nářeční prvky: My, kteří táhneme káru Tylovu po venkově, vidíme arci život jináč než vy, co v Praze sedíte jako ve skleníku. Protagonisté DJC disponují velmi bohatým, občas vzletným a kultivovaným jazykem, v čemž jistě také tkví jejich úspěch a vysoká hodnota humoru. Používají vyšší i nižší jazykové prostředky, občas i archaismy a knižní výrazy (arci, slyšeti, neboť, vytknouti, učiniti, blížiti, žíti, viděti, manuskript) a také zastaralé výrazy (kusá svědectví, od štace ke štaci)
U jmen postav (Ota Plk, Prácheňský) či u Cimrmanových pseudonymů (Adalbert Kolínský, Eliška Kutnohorská) využili tvůrci tzv. charakterizační jména, neboli jména „mluvící“, která dopředu prozrazují něco o postavě či člověku. Obdobného postupu využili i u předělaných názvů klasických dramat (Alibaba „samotář“, Hamlet bez Hamleta, Ibsenovo drama Nor).
2.3 Hra Vlasta a předehra s příjezdem Prácheňského
2.3.1 Motivy
Samotná hra je postavena na velmi málo motivech, které se zrychleně kupí, opakují a gradují až do absolutní trapnosti. Jde o hru s pokleslými postupy z románů a dramat z 19. a 20. století: nešťastná, láska, zlý nevlastní otec, odvod na vojnu, láska „na první pohled“, spor o dědictví a další.[9] Objevuje se také oblíbený motiv záměny muže za ženu, za účelem ochránění muže před vojnou. Všechny motivy se stupňují po odhalení tohoto motivu. Vše vrcholí sporem o dědictví.
Ani motiv útěku (útěk dvojice herců), který je v mnoha ohledech hlavním motivem, není pro divadlo Járy Cimrmana ničím nový, sám Cimrman utekl z Liptákova před první světovou válkou. Díky útěku přichází na scénu záskok, podle kterého je pojmenovaná celá hra, slavný herec Karel Infeld Prácheňský. Ten přináší řadu komických situací: například neznalostí textu hry, neustálými výpadky z role, zapomínáním replik, neorientovaností v ději či náhlými paměťovými fixacemi k jiným známějším hrám. Tato postava ve hře tvoří děj a rytmus.
Princip divadla na divadle je pro Svěráka a Smoljaka příznačný, patří k jejich parodii. Objevuje se například i ve hrách Lijavec nebo Němý Bobeš. Tento princip dokonce průběžně umocňují. Například postava Karla Infelda Prácheňského přechází ze zapomnětlivosti do naučených klasických textů například Jiráska, Mrštíka, či Ostrovského. Jeho skluzy můžeme nazvat „divadlo na divadle na druhou“.[10]
2.3.2 Postavy
I charakteristiky postav jsou postaveny na principu vršení klišé a zažitých až trapných vlastností. Vychytralý Vavroch se přiženil do bohaté rodiny a čeká na smrt své ženy. Je typickým padouchem. Bárta je přítelem rodiny, šlechetný a nešťastně zamilovaný do statkářovy dcery Vlasty. Dcera Vlasta je ve skutečnosti muž, který se ukrývá před narukováním na vojnu. Navršená klišé se stávají svou vlastní parodií.
Postavy samy o sobě nemají mnoho znaků, ovšem postava Vavrocha je výjimkou. Přibližuje ji publiku její představitel Prácheňský, který není schopen si zapamatovat žádnou repliku, a přidává tak vlastnosti i postavě Vavrocha, kterou ztvárňuje.
2.3.3 Ohlasy a kritiky
2.3.3.1 Recenze časopis Svět a divadlo
Eva Stehlíková pochválila propracované fabule Cimrmanových děl, v kterých se mísí vysoké a nízké styly ve všech rovinách. Tím právě Divadlo Járy Cimrmana podle ní vytváří široké komické projevy nejrůznějšího druhu. V jejich humoru si najde každý to své. Pochválila jazykovou hravost, nejrůznější verbální hříčky a surrealistická slovní spojení. Absurdita je prý účinně překládána z literárního jazyka do jazyka divadla. Pod vším hravým je v této hře i určitá noblesa, díky níž nejde o obyčejný nízký humor.[11]
Jan Kerbr se domnívá, že cimrmanovské hry vycházejí z bohatých ochotnických tradic, jejich naivistická scénografie čerpá z poetiky malých vesnických divadelních souborů. Herectví DJC je podle něj vlastně parodií na ochotnické divadelnictví. Český humor si odjakživa dělal srandu z těch, co něco brali příliš vážně. Cimrmanologové jsou v tomto směru důslední. Jejich největším uměním je podle Jana Kerbra slovo. Svým vlastním způsobem vstřebali různá klišé z jazykových sfér, osvojili si základní schémata literárních i divadelních žánrů a zlehčují jejich standardní logiku.[12]
2.4 Shrnutí typických znaků ve hře Záskok
Hra je rozčleněna netradičně na tři celky, seminář, zkoušku divadelní hry a samotnou hru Záskok. Celá hra je založena na mystifikaci, jak je pro DJC příznačné. Protagonisté divadla přestavují Cimrmanovu dramatickou tvorbu a jeho interpretace tuzemských i zahraničních spisovatelů a dramatiků. Český génius mění těmto hrám názvy, počty a pohlaví postav atd. Tyto změny vyznívají velmi komicky. K porozumění této komiky je však důležité znát vybrané divadelní hry. Většinu skutečností dokládají cimrmanologové korespondencí, citacemi z kronik, ukázkami z her či zápisky pamětníků. V hrách jsou zmiňovány známé osobnosti naší i zahraniční literatury a historie.
Cimrman se často zabývá maličkostmi na úkor důležitých věcí, což vyznívá velmi vtipně. Pro vyjádření humoru DJC využívá situační a jazykovou komiku, hříčky, parodii, satiru, protagonisté divadla si hrají dvojsmysly a ustálenými spojeními. Komiky dosahují i humornými pojmenováními věcí, událostí a postav. Při vyjadřování používají všechny vrstvy českého jazyka. V samotné hře je příznačné vršení klišé, kterých v průběhu hry přibývá a gradují až do největší trapnosti. Centrem hry je profesionální záskok v amatérském souboru, který nakonec nezvládá svou roli: neustále „vypadává“ ze své role, zapomíná repliky, neorientuje se v ději, nečekaně a náhle se fixuje k jiným známějším dílům.
Divadlo Járy Cimrmana ve svých hrách vždy vychází z žánrů, v této hře tomu není jinak. Zde zvolili dramata a všeobecně českou a zahraniční divadelní tvorbu.
Tato hra je velmi povedená a intelektuální už jen díky svému literárně-vědeckému semináři, který je dokonale propracovaný, podložený mnoha skutečnostmi, prokládaný mnoha ukázkami z Cimrmanových děl, četbou z korespondencí a zápisků z deníků a kronik. Samotná hra už není tak umělecky propracovaná, tvůrci vybrali jen všemožné stereotypy z literárních děl a nakupili je na sebe, až docílili vrcholu trapnosti.
3 Použitá literatura
Divadlo Járy Cimrmana. Záskok. Praha: Paseka, 1994.
FORMÁNKOVÁ, Eva. Jára Cimrman - Ladislav Smoljak - Zdeněk Svěrák: Záskok. In. V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Praha: Academia, 2008.
JANOUŠEK, Pavel a kolektiv. Dějiny české literatury 1945-1989. IV.. Praha, Akademia, 2008.
KERBR, Jan. Cimrmani v roce 1993. In. Svět a divadlo, Praha: Divadelní obec,1990
NEBESKÁ, Iva, MACUROVÁ, Alena. Jazyk a jeho využití. Praha, Filosofická fakulta UK, 1996.
STEHLÍKOVÁ, Eva. Jedno oko nezůstalo suché. In. Svět a divadlo. Praha: Divadelní obec, 1990
SVĚRÁK, Zdeněk, Beránek, Jan, Moník, Miloš. Dodatky. Praha: Paseka, 1993.
VŠETIČKA, František. Záskok Járy Cimrmana. In. Deset let poté… česká a slovenská literatura po roce 1989. Opava – Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské Univerzity, Slezské zemské muzeum, 2000.
[1] Srov. SVĚRÁK, Zdeněk, Beránek, Jan, Moník, Miloš. Dodatky. Praha: Paseka, 1993, s. 5.
[2] Srov. NEBESKÁ, Iva, Macurová, Alena. Jazyk a jeho využití. Praha, Filosofická fakulta UK, 1996, s. 222.
[3] Srov. Tamtéž, s 222.
[4] JANOUŠEK, Pavel a kolektiv. Dějiny české literatury 1945-1989. IV.. Praha, Akademia, 2008, s 594.
[5] Srov. NEBESKÁ, Iva, MACUROVÁ, Alena. Jazyk a jeho využití. Praha, Filosofická fakulta UK, 1996, 223.
[6] Srov. Tamtéž, s. 224.
[7] Srov. NEBESKÁ, Iva, Macurová, Alena. Jazyk a jeho využití. Praha, Filosofická fakultaUK, 1996, s. 227.
[8] Srov. SVĚRÁK, Zdeněk, Beránek, Jan, Moník, Miloš. Dodatky. Praha: Paseka, 1993, s. 5.
[9] Srov. FORMÁNKOVÁ, Eva. Jára Cimrman - Ladislav Smoljak - Zdeněk Svěrák: Záskok. In. V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Praha: Academia, 2008.
[10] Srov. VŠETIČKA, František. Záskok Járy Cimrmana. In. Deset let poté… česká a slovenská literatura po roce 1989. Opava – Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské Univerzity, Slezské zemské muzeum, 2000, s. 157.
[11] Srov. STEHLÍKOVÁ, Eva. Jedno oko nezůstalo suché. In. Svět a divadlo. Praha: Divadelní obec, 1990, č. 2, s 108.
[12] Srov. KERBR, Jan. Cimrmani v roce 1993. In. Svět a divadlo, Praha: Divadelní obec,1990, č. 2, s. 80.