Jak se bránit proti totalitě : se zbraní v ruce, občanskou iniciativami, nebo jinak?

Souhlasím s oceněním bratří Mašínů. Schvaluji jejich postup?

Dle mého názoru člověk, který je kreativní, má zajímavé zájmy, hudbu, umění, chce se něčím odlišovat, nejde s davem a je něčím významný, nemohl žít za socialismu v Československu spokojeně. Nedovedu si představit, že by mi byly zakazovány moje oblíbené kapely ze zahraničí, vše se podrobovalo cenzuře a někdo by mi nutil své názory, na jaké filmy se dívat, jakou hudbu poslouchat, jak se mám oblékat a kam jezdit na dovolenou. O proti tomu obyčejný občan, který se spokojí s naší hudební scénou, není bádavý a nemá potřebu srovnávat věci, nahlížet na ně z různých úhlů a vytvořit si vlastní názor, zase tak nespokojený asi nebyl. Tudíž člověk, kterému byla odepřena svoboda, chtěl se odlišovat, vzdělávat a cestovat, podle mě měl právo se bránit. Za socialismu jsem ještě nebyla na světě a nemám asi takové právo soudit. Ale mým velkým koníčkem je literatura a už například to, že komunisté pálili knihy, zakazovali psát schopným autorům, zavírali divadla, potlačovali sebevyjádření, do literatury násilně vecpali politiku, oslavu dělníků a socialistické strany, mi přijde absurdní. Jakýsi Zdeněk Nejedlý si dovolil označit Máchu za záporného, protože se mu Vilém a Jarmila nezdáli „dostatečně národními postavami“ nebo autor Ivan Skála nařkl Seiferta, že jeho dílo Píseň o Viktorce je výsměch pracujícímu lidu, už tomu se musím smát a nedovedu si to představit.

Myslím, že ozbrojený odpor proti totalitě nelze vést tak, aby nedošlo k obětem, i nevinným. Komunisté měli naprostou převahu a proti ní stála malinká skupinka, která chtěla být svobodná. Kdo může posoudit, do jakého psychického rozpoložení se museli dostat. Stali se štvanou zvěří a proti nim stál gigantický aparát policie, armády a loajálního obyvatelstva zmanipulovaného komunistickou propagandou. Umím si velmi dobře představit, že v takové situaci se jim mohl i pošťák zdát nepřítelem. Z pohodlí našich pohovek se nám to asi těžko chápe.

Komunisté dokázali pochytat, zavřít a popravit spousty takových štvanců, jejichž jediným proviněním bylo to, že chtěli být svobodní. Přitom jsou stále oficiální stranou. Oproti tomu se vede debata o  nešťastném zabití několika nevinných lidí při odporu proti nim. Tím nechci zlehčovat jejich smrt, ale myslím si, že odpovědnost za ni nesou spíše komunisté než bratří Mašínové. Rozpoutání takovéto debaty svědčí o tom, že se tato společnost komunismu stále ještě nevzdala.

Je celá řada násilných  postupů, které nijak nezpochybňujeme a chápeme je zcela korektně. A přece při nich docházelo také k nevinným obětem. Křivd se dopustilo anglické letectvo, když bombardovalo civilní cíle. Křivd se dopustili Husité, když pálili kláštery. Zahynula při tom jistě i spousta nevinných lidí. Ale jejich postup pokládáme za oprávněný vzhledem k historickým souvislostem. Viníky nejsou ani anglické letectvo v prvním případě, ale fašismus; ani Husité v druhém případě, ale zkorumpovaná církev.

Proč se raději nevede debata o tom, jak loajální bylo české obyvatelstvo ke komunismu, jak ti obyčejní prostí lidé ochotně udávali všechny podezřelé. Ať už to byli intelektuálové nebo tisíce těch, kdo se chtěli dostat přes uzavřené hranice. Bratří Mašínové jsou pro mnoho lidí jejich vlastním černým svědomím. Jsem ráda, že se našla alespoň taková malá skupina statečných lidí, která byla schopna zvítězit nad komunismem. Myslím si, že je to obzvláště důležité v situaci, kdy se o nás ví, jak lehce jsme se vzdávali totalitám počínaje rokem 1938. Na rozdíl od mnohem méně vybavených Poláků, Vietnamců, Korejců, Tibeťanů a dalších národů, kteří o svou svobodu statečně bojovali.