Dne 7. března jsme se se Šárí  vydaly do Židovské synagogy v Liberci, jelikož zde měla vystoupit paní Kottová, se kterou Šárí četla v Mladé Frontě rozhovor. Je to velmi milá starší paní, která prošla koncentračním táborem v Terezíně a několik dní i v Osvětimi. Když se s námi bavila, držela nás za ruce, byla prostě hrozně laskavá a  hned si mě získala. Moc milá paní.

Akce byla věnovaná památce obětem z 8. a 10.-12. března 1944, kdy byl vyvražděn rodinný tábor v Osvětimi, likvidace představuje největší hromadné vraždy československých občanů v době druhé světové války.

S paní Kottovou jsme poprvé mluvily hned před akcí, vyzvala nás, ať se posadíme a že po skončení s námi domluví termín, kdy by byla ochotná se s námi sejít. Vzpomínka byla hodně emotivní, uvedla jí právě paní Kottová, zapálila 7 svící a u každé svíce pronesla, to je za 1 milion maminek, za 1 milion tatínků, 1 milion babiček, 1 milion dědečků, 1 milion chlapečků a 1 milion holčiček a poslední svíčka, ABY SE TO UŽ NIKDY NEOPAKOVALO. Bylo to fakt hodně smutný, uplně se mi z toho chtělo brečet, fakt šílený.

Pak asi hodinu hrálo duo na violončela, což pro nás nebylo moc záživné, ale jako vzpomínka prostě na židovské autory a tak... hodilo se to...

Po skončení se s námi paní Kottová domluvila na pondělí 17. března, že k ní přijedeme domů, tak jsme souhlasily. I když jsem měla hrozně moc učení, tak jsem jela, protože taková příležitost už by se nemusela nikdy opakovat a tyhle věci mě vždycky zajímaly, i když si ty hrázy vůbec nedokáži představit a vysvětlit.

V pondělí jsme k paní Kottové dorazily asi v 16:30, nemohly jsme vůbec najít její dům, Šárí furt tvrdila, že má za okny kytky, že to povídala v telefonu, tak jsme nějaký okno s kytkama našly, ale otevřela nám nějaká paní a vůbec nás nepobrala, nakonec jsme našly jiný barák, dokonce i kytky byly v okně a i správný zvonek, no jako prostě jsme čumpény, vim...

Měla tam návštěvu a manžela, ale návštěva hned odešla, usadily jsme se v obýváku. Nejprve nám ukázala knížku obrázků, které nakreslila její kamarádka Helga v Terezíně. Nebyly to obyčejné kresby 12-ti leté holčičky,ale kresby "Maluj ,co vidíš‘‘... A poté začala vyprávět. (celý rozhovor s ní jsme nahrávaly, takže ho jen Šárí přepsala do wordu a já se teď s vámi o to podělím)

  ,,  No,teď byl film v televizi o těch jejích kresbách.Ta kniha se jmenuje Maluj,co vidíš.A to proto,protože ,jak říká to je můj první terezínský a poslední dětský.A to ještě,když byl Terezín uzavřený,jako,že jsme nesměli z kasáren.Jenom na práci v doprovodu četníků,tak ona tohle poslala svýmu tatínkovi a on jí vzkázal,ať maluje,co vidí.Proto vznikly tyhlety kresby ,které jsou naprosto něco jiného než normální dětské kresby,je to život v Terezíně.Tyto kresby jsou v muzeu ghetta na celé stěně.A ty se zachovaly čirou náhodou,protože Helga než odcházela z Terezína,tak tyhle svoje kresby a básničky,které napsal její tatínek a svůj deník dala svému strýci a ten než odcházel z Terezína,to zazdil v Magdeburských kasárnách.A ten člověk se vrátil,a proto to existuje.Já jsem se to dozvěděla asi 10 nebo 12 let po válce,že to vůbec existuje,protože to mě nenapadlo,protože v Osvětimi už jsme byli nazí a dohola a neměli jsme nic.Takže ,že by ty kresby existovaly,mě ani ve snu nenapadlo. ‘‘

Teď přišla řeč na Osvětim,tak jsem se zeptala jestli pracovali:

„ Já konkrétně v Osvětimi nepracovala a taky nevim,jak jsem tam byla dlouho.To byl tak hroznej šok,taková hrůza po tom Terezíně.Že to prostě vymazat.“

Vracíme se zpátky ke knížce od Helgy:

„Hele,já takhle ve škole ukazuju dětem rozdíl mezi Terezínem a Osvětimí,jo.Tady na konci té knihy jsou potom kresby,který Helga kreslila až když se vrátila po válce domů,protože v Osvětimi už tužku neměla.“

Začala nám detailně popisovat kresby z knihy:

„To je náš kavalec v Terezíně.V té místnosti nás spalo 35 dětí.Měly jsme maminku a tatínka,což je nejdůležitější.Tady na tom kavalci nás bylo 6.Tady spala Tonička,tady Šárinka,tady Franci ,tady Helga ,Rutička a já.Tenhle obrázek Helga dělala Fraci k narozeninám.Víš,jak jsme bydlely v těch kasárnách,tak předtím jsme bydleli na půdách,ve sklepech,než vystěhovali 6000 obyvatel.Nás tam pak bylo 60 000.Nakonec nás vzali od maminek a nás daly do jednoho baráku.Tam jak je muzeum ghetta,tam bydleli kluci,to byla bývalá škola.Ulice neměli jména.Byly jen .,,L‘‘.My bydlely L410,kluci L417

 A byly jsme tady ubytovaný.A stala se náhoda.Protože přišla Helgy maminka a Franci maminka.A ty 2 ženy na sebe zůstaly koukat,protože ty holky se vedle sebe narodily v porodnici.12 let se neznaly,nevěděly o sobě.Najednou náhodou na jednom kavalci.Proto Helga dělal tento obrázek Franci k narozeninám.Tady je ta porodnice 1929,tady je Terezín,to je to 43 a nakonec tady jako maminky,po válce až se sejdou.A já řikám,tady jsme měly maminku a tatínka.Měly jsme slamník,nějakou deku,kterou jsme si mohli v těch 50-ti kilech přivést.Mohli jsme mít jen 50kg zavazadel.“

Tak jsem zeptala na to,co mně prostě nejde do hlavy,jak je možné,že prostě jen tak přišli a řekli jim,že musí odejít,to nechápu:

„Ano,to roznášeli takové proužky papírů transportů.Většinou v noci někdo zabouchal na dveře a za2 dny nastoupíte třeba v Praze.16.10.1941 šel první transport z Prahy do Lodže.Šlo 5000lidí.To byly 2 transporty.Pak byl trochu klid.V polovině listopadu šlo asi 470 mužů,nevim přesně.Jenom mužů do Terezína,protože Terezín byl vybrán proto,protože tam jsou hradby a kasárna a dá se tam nacpat nejvíc lidí.Ten transport se jmenoval AK1(Arbeit Kolone eins).1.prosince 41 šlo 1000 mužů.zase jenom mužů.A to byl AK2.V tom už byl můj bratr.Bylo mu 18.A pak už začly normálně transporty do Terezína.Byl to vlastně průchozí lágr a jezdilo se dál.“

A to se nešlo schovat,nebo utéct,prostě se tomu nějak vyhnout?:

„Mohla.Když si někam utekla,když tě někdo schoval.Ale jinak ne.A tím okamžikem,jak si dostala to předvolání,tu pásku takovou,tak si ztratila jméno.Náš transport byl AAR.Podle abeced to šlo.Tatínek měl číslo 503.,maminka 504. a já 505.Tím jsi ztratila jméno a už si byla číslo.“

Pořádně jsme s kamarádkou nevěděly,jak to vlastně zjistili,že jsou židé..

„Prosím tě byly matriky.Když přišli němci a okupovali,kteroukoliv zem,tak obsadili židovské obce,kde byly matriky.A mimo to máš nějaký rodný list.A tam je to napsaný.Teď už se tam nepíše náboženství,ale za mě ano.“

No to je ono,teď už to tam není..

„Takže všude v kartotékách,v matrikách,v obcích ,na farách tohleto bylo.Třeba i X farářů pomáhalo,že židům vystavili jiný doklad,když se měli,kde schovat.Ale jinak byla evidence podle matrik.“

Teď se vrátila zpět ke kresbám…

„Tak,abych se vrátila.Tady nás spalo těch 35,ale v první řadě jsme měli maminku a tatínka.Rozdíl mezi Terezínem a Osvětimí vidíš tady.Tady už jsme neměly maminku a tatínka.Tady na tom kavalci místo šesti,nás bylo 30.Neměly jsme,co na sebe,slamník,deku,neměly jsme nic,jo.Celý Osvětim jsem byla buďto v sukni anebo v pyžamovým kabátku.Žádné prádlo,nic.Celý Osvětim jsem takhle prošla.Nevím,dodneška nevím ,jak jsem tam byla dlouho.Protože to byl tak šílenej šok po tom Terezíně.A zaplať Pánbůh,že já v té Osvětimi nebyla dlouho.A měla jsme to štěstí,že jsem šla dál na práci.Ale nešlo to,protože v tom Terezíně jsme přece nějak chodili na práci a mohla jsem večer jít i za maminkou,když to šlo.Ty učitelé se nás snažili učit a najednou někam přijedeš,kde tě doslova vymlátí z vagónu klackama a řvou.Přijelo nás 2500 a na té rampě nás zůstalo 150 živých.

A podle čeho to vybírali?

Takhle.(Ukazuje palcem doleva a doprava a zase).No takhle.A já říkám,že tehdy mi dala maminka po druhé život.Protože my nevěděli,kde jsme.A šli jsme v těch pěticích a maminka a vedle ní teta Hanka,vedle Dáša a Irena Roubíčkovi,to byly dvě sestry,a já.Maminka na jednom konci pětice a já na druhým.A maminka viděla,že tam stojí nějaký SS-man.Že to je Mengele jsme nevěděli.A že dělá těma palcem tohle.Tak říkala:,,Martičko,pojď honem ke mně a jdeme spolu‘‘.A já jsem tu pětici takhle oběhla a chytla jsem se maminky za ruku a v tu ránu on po mě šáhl a takhle mě odhodil.A zamnou poslal tu Dášu s tou Irenou.Protože,kdyby tohle maminka neřekla,tak bych určitě šla s ní na tu druhou stranu.My když jsme přijeli v tom roce 1944 do Osvětimi,tak denně šlo do plynu 20-30 000 lidí.To nestačily ty krematoria brát.Nad těma barákama byl stále kouř a nasládlý pach.“

Jsme si uvědomily,že o tomhle psal Lustig v knížce Hořká chuť mandlí a zeptali jsme se na to..

„Jo Arnošt,no to je pacholek(smích).Ten byl se mnouJTeda v Terezíně.On je o 2 roky starší než já.“

Vrací se zpátky k Osvětimi..

„No to jako opravdu,my jsme nevěděli,kde jsme,co je.Jak dlouho jsem tam byla,já nevím,to byla taková,taková hrůza..“

Tak jsme se zeptali jestli dostávali najíst…

„(Zasmála se a řekla.:Ano,prosímJ).Ne,já tě chápu.Každé ráno šlo,já nevím kolik žen,byly vybrány.To byly opravdu velký džbery,nebo sudy.No nikdy jsem je neviděla takhle velký.Ty měly 2 ucha.A šlo se ke kuchyni pro kafe.To byla taková černá voda,tu jsme nikdy neviděli.Protože,když se to přineslo,tak ta blokovka,ta byla otrávená a vzteklá ,že má vstávat,tak do toho kopla.To jsme nikdy neviděli.V poledne se šlo zase s těma sudama pro polívku.To byla šlichta nějaká.Když ta blokovka měla dobrou náladu a zase do toho nekopla,tak jsme pro 5 lidí dostali nějakou otlučenou plechovou misku,to bylo nějaký umyvadlo,do toho dala 2 nebo 3 šufánky té takzvané polévky,lžíce jsme neměli,takže těch 5 lidí,nad tím ohnulo ty ksichty  a těma jazykama,jak zvířata jsme to lemtaly.Za celou dobu jsem tam neviděla kousek chleba,nic…Já nevím,říkám,já tam zaplať Pánbůh byla chvíli.Nevim,jak dlouho.jestli 14 dní,3 týdny…já nevím….to byla taková hrůza,kterou mám naprosto vymazanou z paměti.No protože jenom appel,řvaní,honění… 

Ti lidé,kteří tam byli dýl,tak pracovali,ale řikám ti, my ne.To bylo to nejhorší,co jsme kdy zažila.“

A jak pak vybírali,že jste se zase dostali do jiného tábora?

„Zase náhoda.Jenom to byly náhody.Zase stáli jsme appel,vždycky to bylo po pěticích.No a místo na blok,jsme šli k bráně.U mé pětice zase řekli ,,hundert‘‘.Já šla za bránu,my jely na práci ta stovka a těch 50 šlo do plynu…“

To bylo takhle pořád?

„Jo…,ale řikám ti,já jsem za celou tu dobu nevěřila,nemohla,že ten kouř je maminka a tatínek,mohla by si ty věřit?Ne,nemohla…Já tomu taky nemohla věřit.To není možný,že by furt takhle někoho posílali.“

To my taky ne…

„Rozumíš,ti lidé,kteří už tam byli déle,tak to bylo něco jiného.Abys tu hrůzu pochopila,to bys tam musela být dýl.Ale  vy jste byly v té synagoze,jak jsem měla tu vzpomínku na ten rodinný tábor …“

A co to vlastně bylo??

„Než právě přišla ta komise Mezinárodního červeného kříže,jo.Tak v Terezíně nás bylo těch 60 000,jo.A Němci chtěli,aby tam bylo těch lidí méně.To bylo průběžně,protože přijížděly,odjížděly transporty.Tak v září 1943 byl transport ,kde bylo 5000 lidí,který odjel do Osvětimi.Jak jsem říkala my jsme hned na té rampě,na těch kolejích prošli tou selekcí.Tihle lidé,jak přijeli,tak šli do jednoho tábora.Od té doby se to jmenovalo rodinný tábor –Familier Lager.Na jedné straně v blokách bydlely ženy s dětmi a na druhé muži.Takže,když byl appel a měli štěstí,tak se viděli.V prosinci 1943 přijel druhý transport z Terezína,protože se Němcům zdálo,že je tam židů pořád moc.Zase 5000 lidí.A zase šli bez selekce do tohoto rodinného tábora.Takže tam bylo 10 000 lidí.V prosincovém transportu přijel Fredy Hirsch.“

Začíná vyprávět o Fredym….

„V parku dětí v Terezíně je bysta Fredyho.No dobře.Ten Fredy Hirsch to byl mladý 28-letý kluk.Říšský němec.Jaká já česka náboženství židovského tak on byl němec náboženství židovského.A když přišel Hitler k moci,tak Fredy utekl do Rakouska,po obsazení Rakouska utekl do Československa a tady už zůstal a z Prahy šel transportem do Terezína.Byl hezký a věnoval se dětem,byl to sportovec.My jsme ho všechny zbožňovaly.Jo Fredy,to byla naše modlaJA tenhle ten člověk přijel tím prosincovým transportem.On se dokázal těm SSákům postavit a vymohl z nich,že jeden blok v rodinném táboře byl vyčleněný pro děti.Dětský blok v Osvětimi.To bylo jenom v tom rodinném táboře.A nejen Fredy byl v tom bloku,byli tam i jiní lidé,kteří se těm dětem věnovali.A mimoto se vědělo,že němci něco chystají,takže ,když zemřelo nějaké dítě z prosincového transportu,tak to číslo toho dítěte dal dítěti ze zářijového transportu.Já mám třeba přítelkyni Gitu Bakovskou a ta říká,že nebýt Fredyho ,tak tady už nežije.Protože jí dal to jiné číslo.

A proč tohle udělali..,protože očekávali,že ta komise Mezinárodního červeného kříže bude chtít vidět něco víc než Terezín,a tak chtěli dokázat,že není pravda,že rozdělují rodiny.Proto vznikl rodinný tábor.Jenže komisi stačila ta šaškárna v Terezíně a nic jiného vidět nechtěla.“

No ,ale že ta komise vůbec souhlasila s tím,že jsou ty ghetta.. To je nesmysl,přece..

„Začala se smát ..:)prosímtě,to jsme nemohli pochopit nikdo.Já vím.Jste normální lidi,žijete v normální době,tak jsou vám tyhle věci úplně nepochopitelné.A víš,jak já to říkám,že zaplať Pánbůh,že to nemůžete pochopit…“

Opět se vrací k rodinnému táboru…

„Byli to čeští Židé..i Němci věděli,jak češi milovali T.G. Masaryka, a jak si ho vážili,jo.Čili,udělali ,že i,kteří zbyli z toho zářijového transportu šli do plynu…a ten Fredy Hirsch,on byl v tom prosincovém,on nemusel,ale šel dobrovolně do plynu,aby byl s těma dětma,aby se méně bály.Takovýhle lidé žili,existovali..To byli i ti lidé,kteří nás v Terezíně tajně učili,protože,kdyby někdo viděl,jak nás učí,tak je na místě zastřelí.

Vždycky když jedu do Terezína,tak vezu kytku pro maminku a pro Fredyho a ty naše učitelky.Abych jim mohla poděkovat a vyjádřit jim úctu.“

Mengele….

„Prosím tě,ten Mengele,ta největší svině,který posílal ty děti a každého do plynu,tak chodil na tenhle dětský blok,tam si vzal klidně ty děti,takhle na kolena a druhý den je poslal do plynu.Tak mi řekni,co to bylo za člověka.Sám měl děti.Sám byl táta.To byly zrůdy.“

Začíná mluvit o Adolfu Burgerovi…

„Ten Ada,ten je úžasný,protože on má tolik dokladů kolik se vyvezlo metráků vlasů a bot,to všechno tady je.A on se pak dostal do toho Sachsenhausenu,kde padělal libry,víš.I ty známky,který padělali.A dostala ta kniha teď Oskara.“

Zeptaly jsme se jí na to jestli si pamatuje osvobození v Osvětimi?

„V Osvětimi ne.Já jsem byla potom v Mehrensdorfu.Já šla právě tím pracovním táborem přes další koncentrační tábor ,a pak jsem šla do pracovního tábora Mehrensdorf  a to nás byla jenom ta stovka těch češek.Tam už teda byly dvě stovky polských žen,pak jsme přišly my-stovka Češek.A po nás ještě stovka maďarek.A to byla továrna na zpracování lnu.Tam už jsem chleba viděla.Měli jsme 7 dkg na 24 hodin.Při 14-ti hodinové práci.Jsme pracovaly u strojů a tam nás zastihl konec války.“

Všimla si ,že máme v knížce obrázek,kde jsou ženy v klobouku a začala o tom vyprávět..

„A tady,jak si viděla ten obrázek,ty ženy v těch kloboukách,všimla sis toho?To je taky.Tady někde je obrázek žen v kloboukách.To jsou totiž transporty holanďanek,které jely do ,,Lázní Terezín‘‘,ty neměly ani těch 50kg.Zaplatily si lázně….přijely s briliantama na rukou,to jim Handel všechno sebral…neměli deku,ešus ani lžíce,neměli s sebou nic…my jsme na ně dělali sbírky….Kdo měl 2 lžíce,tak jim jednu dal,aby něco měli.“

Začíná mluvit o příjezdu komise mezinárodního červeného kříže..

„No to byla šaškárna.Když ta komise přišla a byla ještě před Terezínem,tak jim SS-mani řekli,aby nekouřili,že Židé si nepřejí,aby se v jejich městě kouřilo….směje…a ten jeden SS-man,taková svině,hrozná mrcha..!Ten malým dětem dával čokoládu a ty se musely naučit řikat:,,Onkle Ram  schon wieder Chocoladen und Sardinen‘‘…,to byly hrozný šaškárny.Vedli je určitou ulicí.A dávaly se do oken záclony,aby nebylo vidět,že jsou třípatrový kavalce.Kavárnu udělali.Půjčovali určitým lidem dobré oblečení.Nemohlo se s nimi mluvit.S těmi lidmi.To nešlo…“

Všimly jsme si obrázku,který je už z Osvětimi,nějaký člověk,tam spáchal sebevraždu na drátech…

„To bylo celkem normální v Osvětimi,protože když už někdo nemohl dál,tak šel k drátům.Ráno nás vyhnali na appel,tak byl vždycky někdo v drátech…“

A kdo osvobodil Mehrensdorf?...

„Rusové.Nikdo nevěřil ,kdo otvíral ty tábory.Když jsme potom utekli,a když nás zastavil jeden ruský džíp,tak nějaký ruský důstojník říkal,že jsme první živí,že všude jsou jenom mrtví…Bylo nás 6 holek,co jsme šly pěšky do Prahy a oni nám říkali,abychom si šly říct o chleba.Tak jsme šla do jednoho dvora a tam byly krávy,koně a vojáci,tak jsme jednoho vybrala jednoho a požádala jsem ho o chleba.A on mi dal krávu.Živou krávu.Já na něj koukala a říkala jsem mu,že bych prosila chleba.Ale on říkal,že nemá,že mi dá krávu a vojáka,který mi ji zabije.Oni sami totiž nic neměli.Byli to chudáci…“

Začaly jsme řešit celkově druhou světovou válku a nakonec jsme se dostali k popírání holocaustu a jak to je prostě nemožný…

„Zaplať Pánbůh,že to nejste schopný pochopit,protože to se nedá.My,kteří jsme tím procházeli,v té Osvětimi,když mě Mengele odhodil a stáli jsme před tou branou,kde teda opravdu jsme byli za chvíli dohola.Tak tam byl mladý SS-man a říkal,že jestli máme hodinky nebo zlato nebo něco,tak ať mu to dáme,že budeme za chvíli nahý a dohola.Že nám všechno vezmou.A já jsem se obrátila na tu svoji kamarádku a říkám jí:,,Podiv se toho,vole,jak nás straší‘‘..a za chvíli to byla pravda…

Tohle už nechápou ani ti,kdo byli jen v Terezíně..Já sama jsem se ptala profesorů,doktorů,jak je možný,že jsem stála v zimě 8-10hodin appel ,a že nemám omrzlý ruce ani nohy,neměla jsem rukavice ani punčochy.V nejlepším případě jsem měla dřeváky a na sobě jsem měla pyžamovém kabátek anebo sukni.Byla jsem nahá.Nechápu,že nemám nic omrzlého.Nikdo ti to nevysvětlí.To je nějaký pud sebezáchovy nebo já nevím.Třeba v tom Mehrensdorfu,když jsme chtěli jít na záchod,tak jsme se museli nahlásit.A abychom nechodili často,což jsme potřebovali,protože byly průjmy a tak dále…,tak jsme vyfasovali na den 2 známky.My jsme tomu říkali ,,srací známky‘‘J,tak ses nahlásila a odevzdala si známku.Pak už si na záchod nesměla.Já jsem vážila 29kg,když si vzpomenu na ty šuple,co jsme museli zvedat.Dneska už bych ji nezvedla.Já nevím ,jak jsem to dokázala….“

To nemohli být lidi,ti zaměstnanci….

„To nemohli.Mengele..dělal pokusy na narozeným miminku.Rutka Eliášová porodila v Osvětimi,on čekal u toho porodu ,nařídil,že jí musí stáhnou prsa.A on chodil každý 3 hodiny kontrolovat,jak mu slábne hlásek,když pláče…“

Jsme se tak různě bavili o válce a pak o lidických dětech....

„Můj bratr byl mezi 36-ti klukama,kteří jeli z Terezína pochovávat lidické muže.A pak přivezli do Terezína ty lidický ovečky.Pásli se tam.A pásla je nějaká holka a ta ještě žije a do dneška se jí říká OvečkaJTa žila na Šancích s těma ovečkama.A tam se o ně starala…“

Pak jsme se dostaly až k atentátu…a tak různě o válce….a o odsunu..

„Ten odsun byl nutný.To dělali spíš lidi,kteří s těmi němci spolupracovali a chtěli zastřít,to co dělali.Víš,ti řeknu,je to asi deset roků,co byl jeden pořad v televizi a jedna žena v Brně-Němka.Říkala,že musela do toho odsunu z Brna,a že jí teď nechtěj češi vrátit její majetek. Hele,já jsem začala řvát,protože ona byla mladší než já,co měla za majetek??Její rodiče,ne.Já měl jenom psal a toho jsem musela taky odevzdat.Ona nepřišla o maminku a o tatínka..já bych nemohla bydlet v bytě,kde bydleli moji rodiče,stále bych je tam viděla…“

Kde jste bydlela po válce?

„Víš,kde jsem bydlela?!V parku na lavičce.Protože jsme si nesměla zažádat o byt.Protože jsem byla dítě.Mně bylo 16 let.A až od 18-ti let se mohlo žádat o byt.Ano,to byl zákon.A já měla to štěstí,že se vrátil můj bratr.Ale on byl na Bulovce,měl skvrnitý tyfus.A mně někdo poradil,abych žádala jeho jménem o byt.Spala jsem v parku,anebo když mě někdo známý někam vzal.A to jsem musela potom splácet nábytek,protože brácha šel hned na vojnu.Já nemohla chodit do školy.Musela jsem vydělávat,abych měla,co jíst.Kolikrát jsme měla hlad po válce.Jsem si koupila punčochy a už jsem neměla na chleba.Nebyl,kdo by mi co dal……

Já jsem pak přišla do ulice,co jsme bydleli a právě,že ještě tu noc,co jsme odjížděli do Terezína dal tatínek nějaký nábytek lidem u nás a oni zavírali okna a ani mi neřekli,abych šla dovnitř,protože měli strach,že bych to chtěla zpátky…A můžu ti říct,že snad nejvíc mě mrzí,tehdy..mimo maminky a tatínka…,já měla pohádkovou knížku Punťa a Kiki,já vím,které holce jsem ji dala.A ona pak řekla,že jsem ji tu knížku nenechala…,ty pohádky,ty mě hrozně mrzely…“